Zpověď z ráje

24. 12. 2017

Je tu večer. Den utekl jako voda. Vlastně rychlý byl celý týden, protože je už pátek a já si neudělal ani chvilku pro sebe a rodinu jsem také zanedbal. Nemám tak nějak chuť na nic. Televize s tragickými tématy zpráv běží každý večer, ani nevím proč a z posledních sil se snažím být při koupeli svých dětí. Na rybách jsem už také dlouho nebyl. Co tenhle víkend?  Musel bych hned vyložit auto, aby se mi do něj vše vešlo.  Budu potřebovat člun? Kolik krmení? A kam vyrazím? Bude tam volno? Co se tam smí a co ne? Otázek je tolik, že raději otevírám láhev červeného a dávám si unavené nohy na stůl, i když je to jedna z věcí, kterou má žena nesnáší. V televizi žádná změna. Nehody, teroristi a sliby politiků. Dolévám druhou skleničku a nohy mi těžknou. Plán, že půjdu vyložit auto, se pomalu vytrácí a s ním i víkendová rybačka. Vypínám televizi a zapaluji si krb. Pohledem do plamínků je najednou ten svět o něco krásnější.  V hlavě se mi honí spousta věcí. Třeba o práci, práci a zase práci, kterou bych alespoň na víkend potřeboval z hlavy vymést. Také o tom, jak ten život letí. Vždyť je to pořád dokola v tom uspěchaném světě. Děti už spí a za obzory vychází měsíc. Je v úplňku. Je krásně vykreslený. Při pohledu na něj si vždy kladu otázku, jaký je tam život a jak dlouho bude na naší zemi.  Uvědomuji si, že jsme tady všichni jen na návštěvě. Na hodně krátké návštěvě a nejraději bych okamžitě šel dohonit vše, co jsem prošvihnul. Vlastně jak stihnout vše, co mám v plánu a u toho dobře řídit firmu, nezanedbat výchovu dětí a nepřivodit si infarkt.  A kde je to, co mě naplňuje možná nejvíce? Má rybařina. Vzpomínám na ty bezstarostné chvilky, kdy jsem s dědou brouzdal řekou a pouštěl žížalu proudem. Tam za tím velkým kamenem byla tůň, kde jsem chytil svého prvního kapra, který mně možná úplně změnil život.

Procestoval jsem za rybami půl světa. Na vše rád vzpomínám, ale na ten kámen a svého prvního kapra asi nejraději. Ano, už to mám! Vrátím se tam. Vyrazím na Chrudimku. Vždyť mi stačí vlastně jeden prut, svačina a pár žížal stejně jako tenkrát.

Slunce vychází a vypadá to na krásný den. Auto zastavuji už ve vesnici, abych se prošel lesem. Stejně tak jako jsme to dělali dřív. Přes rameno baťůžek a vyrážím. I když se nemohu řeky dočkat, brzy se zastavuji a pohledem do koruny stromů sleduji tu nádheru. První paprsky slunce protínají les. Kapky rosy na mechu vypadají jako dokonalá výstava diamantů. Takového bohatství je všude a zadarmo. Našlapuji pomalu a tiše. Rozhlížím se kolem sebe. Veverka skáče nademnou a pod skalou dovádí zajíci a ten vzácný okamžik umocňuje křik volavky, která mě všem zvířatům prozradila. Už ji vidím! Dole v údolí se klikatí řeka. Je o dost méně vody, ale na svém půvabu rozhodně neztratila. Je neskutečná a krásně voní.

Sedám si na kámen a otevírám krabičku s hnojáky. Ty jsou nejlepší, rybám šmakují nejvíce. Pouštím žížalku po proudu a občas si ochutná malý okounek. Mají sotva patnáct centimetrů, ale je s nimi sranda. Jsou jako rytíři. Bojují o kus žížaly do roztrhání těla. Za kamenem jsem zahlédl malého potočáka, který žížalu minul. Popocházím dál po proudu dolů a vyhlížím nadějné tůně. Tam pod břehem nějaká ryba sebrala hmyz z hladiny. Snažím se najít ten nejlepší proud, který by donesl můj splávek přesně do těch míst. Podařilo se, první potočák. Jak krásně ho příroda vybarvila, je to opravdová čarodějka.  Je mi krásně. Tak krásně, jako mi už dlouho nebylo. Odpočívám chvilku na pařezu a zobu si lesní maliny. Slunce prohřívá přírodu, což nejvíce oceňuje malá ještěrka, která právě vylézá ze své štěrbiny. Popocházím dál do hlubších míst. Na obzoru už vidím malý jez, přes který se brodí děti na druhou stranu. Tam to znám nazpaměť. Vypadá to tam stejně jako dřív, jen ve vodě bylo víc ryb. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, když jsem vyrazil s dědou na bělice. Pod jezem jich byly nekonečné zástupy. Teď je vyhlížím po pár kusech. Za mnou je náhon, kam jsme vždycky chodili na úhoře. Pamatuji si, že tam bylo zakázáno chytat, ale nikdy jsem si neodpustil tam spustit žížalu. Nemohl jsem jinak a spláveček míří do úhoří kuchyně. Mé srdce hlasitě buší, jak splávek projíždí těsně pod vykotlaným břehem.  Nic se nezměnilo, je to stále úhoří doupě. Po více jak pětadvaceti letech zdolávám úhoře z toho samého místečka. V tom malém háďátku mi hlavou probíhá celý svůj dosavadní život. Je to jako film. Hladím ho po bříšku, aby se uklidnil, stejně tak, jak mě učil děda. „Dědo, je tu ale jedna věc, kterou udělám teď jinak“, trousím si pod vousy. Úhoř mi mizí z dlaní a přemýšlím, jestli mé děti budou mít také rádi rybařinu a jestli spustí spláveček pod vykotlaný břeh. Pokud ano, tenhle úhoř tam na ně bude čekat…


Blíží se poledne a v břiše mi kručí. Vylézám na skálu, nad koruny stromů, abych měl co nejkrásnější výhled na mou milovanou řeku a rozbaluji si makový koláč. Hledím na řeku z ptačí perspektivy a nemohu se nabažit toho pohledu. Je neuvěřitelné, jak naplňující můžou být chvilky, kdy se jí otevřete a vnímáte ji. Ano je to matka Příroda, která nám zevšedněla. Všichni se za něčím ženeme, a přitom ztrácíme to nejkrásnější, i když stačí tak málo…otevřít mysl a oči…


Scházím z kopce druhou stranou okolo starého mlýna. Je tam řadu let zvoneček, který plní přání. Cink –Cink – Cink. Snad mi splní mé přání. Mé kroky míří do míst, kde jsem se učil rybařit a kde jsem chytil svého prvního kapra. Vzpomínám na vše do nejmenších detailů. Vím, jaké holínky jsem tenkrát měl i jaký splávek.  Pamatuji si vše, jako by to bylo dnes. Z dáli už vidím ten balvan, který vždy rozděloval řeku na klidnou tůň a dravou řeku. Na jedné straně se dali nachytat kapři, cejni a plotice a na druhé třeba pstruzi a lipani. Vody v řece je málo a kámen z vody vyčnívá. Tenkrát před ním určitě bylo půl druhého metru a snad stokrát jsem dědu prosil, abych mohl doplavat ke kameni a chytat z něj. Ta představa pouštět žížalku okolo jeho stěn byla jako sen. Dědeček jako neplavec měl z vody respekt, a tak jsem v tomto místě musel chytat povinně ze břehu. Teď je ale všechno jinak. Brodím se ke svému balvanu a plním si dětský sen. Sedám si na něj a nechávám řeku uklidnit.

Paprsky slunce téměř kolmo protínají hladinu a já tak mohu dokonale vidět podvodní svět. Nejsou tu už kapři, ale vidím bělice, hrouzky, tlouště a zahlédl jsem i rybu s nejkrásnějším praporem – lipana. Čím déle sedím na kameni, tím více ryb vidím. Je to pro mě vskutku emoční zážitek. V odrazu hladiny vidím sebe. Už tam není ten malý bezstarostný klučina. Do očí se mi hrnou slzy.

To asi proto, že si uvědomuji, kolik té nádhery jsem v životě zmeškal. Přitom stačí kolikrát jen jít a otevřít mysl a oči. Ano jen tak málo stačí, nehledě na to, jestli jste bohatí nebo chudí. Můj kamarád se mě kdysi zeptal: „Víš, co je na světě důležitější než peníze? Je to – nádech!“


Většinu svého dosavadního rybářského života jsem věnoval lovu kaprů a miluji to. To už se nikdy nezmění. Ale jak jde čas, vnímám vše trochu jinak. Už pro mě není podstatné, jestli chytám na revíru, kde plavou rekordní kapři, po kterých jsem i já kolikrát zaslepeně prahnul. Jsou tu jiné hodnoty, které jsou pro mě mnohem cennější, a častokrát raději vezmu malý prut a půjdu se projít kolem řeky. Je to příjemná změna. Za tu chvilku se toho totiž dá zažít tolik, a přitom se nadýchnete jen párkrát!


Článek bych rád věnoval svému dědečkovi, který mě letos opustil.

article img

Další články

article img

Lov v korytě řeky

30. 9. 2018

Léto je tu a u vody je hodně živo. Jsou dny, kdy není šance si sednout na pohodové fleky, jako jsou tišiny a jiná přístupná místa. Ale některá místa jsou přesto pořád volná. U nás to jsou místa, kde je koryto řeky hned u břehu. Silný proud a nepohodlný břeh je asi důvod, že jsou neobsazeny. Díky tomu si myslím, že právě tahle místa vyhledávají zkušené ryby. Nejsou tu ve stresu z vlasců a mají tu dostatek kyslíku a přirozené potravy. Právě těmto místům se rád věnuji od léta do pozdního podzimu.

article img

Raz dobrá, raz zlá!

19. 9. 2018

V súvislosti s rybolovom na Liptovskej Mare sa kedysi vravievalo, že ak Mara dáva tak dáva poriadne, a ak berie tak berie tiež poriadne. Možno to nie je ani tak typické práve pre Liptovskú Maru, ale skôr je to niečo, čo sa prirodzene prejavuje pri opakovaných návštevách jedného revíru. Príležitostné návštevy akoby naplno neodkryli všetky možné stránky tej ktorej vody a my tak poznáme revír iba obmedzene. Revír Sahara...

article img

Jak na solidní PVA

11. 8. 2018

PVA různých druhů a typů se pro mnohé z nás stalo neoddělitelnou součástí rybolovné metody. Ve většině případů se však pravděpodobně jedná o použití PVA punčochy. Použití pevných PVA pytlíků, tzv. solid bag není až tak běžnou a v našich podmínkách používanou záležitostí. Do jisté míry je to evidentní i u samotného názvu, kde slovenská / česká verze názvu této prezentace není tak používána jako právě anglický název solid bag. I z toho důvodu si dovolím v průběhu tohoto článku používat pojem solid bag.

Článků celkem: 144